Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zajímavé články o českém monarchismu

 Zamyšlení nad obnovou

Českého království

otištěné v Havlíčkobrodském deníku:

 *

Návrat k monarchii by mohl Čechům prospět

Každé Vánoce i Velikonoce seznamuje Jindřich Holub návštěvníky Michalova statku, jak lidé žili v době roboty. Péče o skanzen a práce pro obec jsou jeho životním posláním.

Každé Vánoce i Velikonoce seznamuje Jindřich Holub návštěvníky Michalova statku, jak lidé žili v době roboty. Péče o skanzen a práce pro obec jsou jeho životním posláním. Autor: DENÍK/Libor Plíhal

11.01.2012

Pohleď – Polovinu života prožil v době reálného socialismu. Další roky pak v době tržního hospodářství, kterou ale zesnulý exprezident Václav Havel nazval mafiánským kapitalismem.

 

Přesto a možná právě proto považuje Jindřich Holub z Pohledi u Světlé nad Sázavou za nejlepší státní zřízení monarchii, a tvrdí, že návrat k monarchii by Čechům mohl výrazně prospět. Být monarchistou na počátku 21. století je ale podle jeho slov dokonce i po pádu vlády KSČ v Čechách poněkud ošemetná záležitost.

„V lepším případě se dočkáte posměchu s tím, že monarchie patří do pohádek. V horším případě dostanete nálepku nacionalisty a začnou vás spojovat třeba i s hnutím skinheads. Sdělovací prostředky si dělají často z monarchistů nepokrytě legraci, pokud toto téma dostane prostor například na televizní obrazovce, reprezentuje ho Bolek Polívka, valašský král. Nic proti umělci panu Polívkovi, ale monarchie je o něčem jiném,“ povzdechne si Jindřich Holub.
Jindřich Holub rozhodně není novodobý don Quijote, který se příliš zakoukal do rytířských románů, ale znalec historie, která patří k jeho velkým koníčkům, byť se jí věnuje jen ve volném čase.

Chybí nám národní hrdost

„Monarchie není feudalismus. Tak má monarchii zažitou většina z nás už ze školních lavic. Národní obrození a Rakousko-Uhersko, které nás Čechy utlačovalo. Například Anglie, Španělsko, Belgie nebo Nizozemí jsou monarchistické státy, ale přesto jsou to země ekonomicky velmi vyspělé,“ zdůrazňuje Holub.

Co by mohlo monarchistické zřízení Čechům přinést? Podle Holuba především řád, důstojnost a národní hrdost. „Češi, bohužel, moc národní hrdosti nemají. Občas jsou hrdí jen tak trochu a krátce. Na české pivo nebo na české sportovce, když získají na olympiádě zlato, ale tím to končí,“ konstatuje Holub smutnou skutečnost. Statut monarchie by podle jeho názoru vyřešil i neustálé dohady kolem volby prezidenta.

Poslanci, novodobá superšlechta

„Odpadly by ty nechutné čachry, kdy se každá politická strana snaží protlačit svého kandidáta, který jí za to pak musí být vděčný. Pozice monarchy je dědičná. Monarcha není ve vleku žádné politické strany. Pro svůj úřad by se vzdělával už od dětství, učil by se chovat a vystupovat. Znal by etiketu, cizí jazyky, nemuseli bychom se obávat, že udělá v cizině své zemi ostudu, Češi by na něho mohli být hrdí,“ vysvětluje Holub. V současném politickém systému podle jeho názoru panuje zmatek a chaos.

„Nikdo za nic neručí, nikdo se nikomu nezodpovídá. Poslanci mají takové výsady, o jakých se šlechtě v období monarchie ani nesnilo, doživotní imunitou počínaje. Mají možnost prohlásit za právo cokoli, co jejich většina prosadí, i když většina občanů s tím nesouhlasí, ale nemůže se bránit. Takovou moc a výsady neměla ani někdejší knížata a hrabata. Ti mohli přijít o svobodu, majetek i život, když neplnili své přísahy a povinnosti. I v politice chybí tradiční systém našich předků od učedníka mistrem. Mistrem, nebo v tomto případě ministrem, se může stát prakticky kdokoliv, kdo nemá ve svém oboru praxi a někdy mu dokonce ani nerozumí,“ vrtí hlavou Jindřich Holub, který je již téměř dvacet let starostou obce Pohleď u Světlé nad Sázavou. Členem Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska, je pět let.

Monarchie pokroko

A jaká by měla být česká monarchie? „Měli bychom mít vlastní českou monarchii. Monarcha by měl umět česky a mít k Čechám vztah. Čechy by měly být monarchií moderní, pokrokovou, například po vzoru Velké Británie. I když u nás by se taková myšlenka prosadila jen stěží. Monarchie u nás má přetrhané kořeny, ale jinak téměř tisíciletou tradici. My máme pořád zafixované to Rakousko-Uhersko, které nám, jak jsme se ve škole učili, neudělalo nic dobrého, a proto bylo jedině dobře, že vznikla první republika. Přitom i prezident první republiky, Tomáš Garrigue Masaryk, těžil z pohabsburských tradic. Mohli jsme se od Rakouska odtrhnout a být královstvím českým. O tom, že budeme republikou, rozhodla hrstka tehdejších představitelů nového československého státu s podporou USA bez hlasování nebo národního referenda“, nabízí Holub malou exkurzi do historie. Monarchisté podle Holuba neusilují o obnovu Rakousko-Uherské monarchie, ale o obnovu Českého království. Neodmítají Evropskou unii, která bude budována více na vůli národů a států než na rozhodnutích byrokracie a ústředních orgánů.

Zefektivnit hospodářství

„Čechy, Morava a Slezsko by měly být státem, garantujícím právo na majetek, jeho užívání a přiměřený zisk, stejně jako na spravedlivou mzdu a zabezpečení v nemoci a stáří, podle hesla, kdo nechce pracovat, ať nejí. Zefektivnit by se mělo zdravotní a nemocenské pojištění, například bonusy při nečerpání z prostředků obdobně, jako například při havarijních pojištěních,“ vysvětluje Jindřich Holub.

Jak toho docílit? Jak vysvětluje na svých webových stránkách Koruna česká monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska Nutností přijímat zákony po projednání s těmi, kteří podle nich budou pracovat. To by znamenalo rozšířit působnost samosprávných orgánů na všechny oblasti života, nejen obce a regiony (země, kraje), ale i na působnost profesních komor a odborů řešit vlastní záležitosti autonomně. S tím by byla spojena reforma senátu, který by se skládal ze zástupců, nominovaných samosprávnými orgány, zeměmi nebo kraji, komorami, odborovými svazy, vysokými školami, církvemi i historickou šlechtou v zemi sídlící, a jmenovanými panovníkem. Jestli na určitou dobu nebo doživotně, to závisí i na vůli Vás, občanů. Senát by projednával zákony a opatření tak, že by zástupci jednotlivých sociálních skupin hledali pro všechny nejlépe přijatelná řešení a dávali Poslanecké sněmovně závazná doporučení, která by sněmovna musela respektovat nebo zákon zamítnout a ponechat věc v předchozím stavu.

Panovník, ochránce lidu před politiky

„Politické strany vždy budou hájit v prvé řadě své vlastní zájmy, ale kdo bude dbát o zájmy státu jako celku?“ Historická zkušenost ukazuje, že omezení moci volených zástupců mocí na nich nezávislou, která je se státem dědičně svázána a pro kterou je osud státu i jejím osudem, je pro stát a jeho obyvatele prospěšná,“ říká Jindřich Holub. Jednoduše řečeno: panovník by nás chránil před našimi politiky.

Na konstatování, že Čechům je monarchistické uspořádání vzdálené zřejmě i proto, že česká šlechta se v politice a veřejném životě moc neprosazuje, ale pokud ano, nebývá to moc šťastné, vysvětluje Jindřich Holub, že česká šlechta je kategorie velmi specifická, která o sobě nedává veřejně moc vědět už proto, že má letité špatné zkušenosti.

„Šlechta je svázaná se svými majetky, které se snaží udržet, a tak raději na sebe vládnoucí moc neupozorňuje, aby o ně nepřišla. Začalo to už po pádu Rakousko-Uherska, pak přišel Hitler a nakonec komunisté, kdy česká šlechta musela emigrovat, přišla o majetky, nebo skončila ve vězení. Navíc šlechta nikdy neměla a nemá v monarchistickém uspořádání výjimečné postavení, naopak byla poddaná panovníkovi, jako každý jiný,“ zdůrazňuje Holub. A kdo by měl být novým českým monarchou? „Zřejmě příslušník knížecího rodu Schwarzenberků nebo Lobkowitzů, který by měl být kvůli zachování české královské linie rodově svázán s posledním legitimním českým královským rodem Habsbursko – Lotrinským,“ uvažuje Holub.

Autor: Štěpánka Saadouni

 

 

*

 

   Na oslavu slavného svátku 28. října zveřejňuji poprvé v českém jazyce překlad svého interview s JCKV arcivévodou Rudolfem Rakouským. Snad se bude líbit. _____________________________________________________________________

Jeho titul zní arcivévoda rakouský. Je nejstarším vnukem blahoslaveného císaře Karla I. a císařovny Zity. Jako jeden z mála Habsburků se nikdy nevzdal příslušnosti k panovnickému Domu- to bylo také důvodem proč do prakticky nedávného vstupu Rakouska do schengenského prostoru nesměl vstoupit na rakouskou půdu. Byl a je ovšem poměrně často v českých zemích. S Jeho císařskou a královskou Výsostí v exkluzivním rozhovoru Landeszeitung o jeho rodině, víře a alternativních cestách v politice, často s humorem.

Vaše císařská a královská výsosti, srdečně vítejte v Brně! Je to Vaše první návštěva v České republice?

-Ne, kdepak. Hned po revoluci jsem byl poprvé v Praze, to bylo roku 1990, pokud si správně vzpomínám. Tehdy mě prováděl kníže Lobkowicz, který zde zůstal a stále ještě hovořil perfektní plynnou němčinou. Byla to objevná cesta. Po té jsme s mojí manželkou a bratrem procestovali Moravu a Slovensko. Myslel jsem stále na to, že musím jednou zpět. Tak jsem si pořídil malý domek poblíž Kostelce nad Orlicí. Vždy v čase volna tam jezdím. Jen tam si skutečně odpočinu. Tuto zemi miluji. Jen bohužel stále ještě nemluvím dobře česky. Nenašel jsem nikdy dost času si sednout a studovat češtinu. Ale jednou to jistě udělám.

Váš prvorozený syn, arcivévoda Karel Kristián má již dvě dcery, princezny Zitu a Anežku. Věřícím katolíkům znamená osobnost sv. Anežky mnoho. Jistě víte, že svatořečení české princezny Anežky 12. listopadu 1989 předznamenávalo konec komunistické diktatury v naší zemi. Uctívá i náš panovnický rod tuto svatou?

-Rozhodně ano. Mimochodem, na svět přišla už další vnučka, která se jmenuje Anna. Svatou Anežku uctíváme všichni včetně mé zesnulé babičky (císařovna Zita). Tehdy byla Anežka ještě blahoslavenou. Existuje také ta legenda, která nakonec legendou nebyla, že když bude Anežka prohlášena svatou, tak se do její země opět vrátí svoboda. To se skutečně stalo, 600 let po její smrti. Ale církev a Pánbůh se řídí svým vlastním časem a je na nás abychom se přizpůsobili. Jsem opravdu šťasten, že je Anežka nyní svatou a řekl bych, že mají radost i mnozí další v naší rodině.

Dnes přijíždíte do Brna abyste předal minoritskému klášteru relikviář s ostatky Vašeho dědečka blahoslaveného císaře Karla I. Císaře jste již osobně nezažil, jaké jsou ale Vaše vzpomínky na císařovnu Zitu, Vaši babičku? Vyprávěla Vám často o jejím zesnulém choti?

-Vlastně ano, pokud se člověk ptal. Jako chlapec jsem se ale neptal dostatečně a dost často. Bylo tomu ale tak, že císařovna Zita byla ústřední osobou naší rodiny a také byla mojí kmotrou. Vždy tu byla pro mě a já ji zažil 39 let a to už je pěkná chvilka (usmívá se). Vždy svého manžela milovala a akcentovala jeho roli. On byl tím svatým a ona ne. Mohu Vám vyprávět krátkou příhodu. Byl jsem se svou babičkou někde ve Švýcarsku- v Einsiedelu nebo St. Gallenu, byla to 70. nebo snad 80. léta. Konala se mše za blahořečení mého dědečka. Kostel byl plný. Přišlo snad tisíc lidí. Po mši jsem byl nápomocný babičce. Najednou ji obklopili lidé a začala tlačenice, tlačil jsem je tedy nazpět. V tom přišla jakási žena. Klekla si, vzala ruku císařovny a řekla: „Líbám ruku svaté ženy“. Moje babička sebou cukla, téměř násilně, a odpověděla „Já nejsem svatá, to můj manžel byl.“ Tady vidíte, jak ho neustále stavěla do popředí. Když se jí člověk ptal, tak uměla krásně vyprávět. Znám od ní mnoho příhod, ale ne dostatek, řekl bych. Žila s císařem i po jeho smrti: no není to snad svazek hodný svaté? Každý den se k němu modlila a on jí celou dobu velmi pomáhal, o tom jsem přesvědčen.

Zasazujete se také o svatořečení Vaší babičky. Do jaké míry může být podle Vás císařovna Zita příkladem pro člověka 21. století?

-V naší rodině jsem ten, kdo ji zřejmě znal nejlépe. Je mojí kmotrou. Pomáhám různým sdružením a vůbec jsem v této věci dosti aktivní. Řekl bych, že jsou v tomto století ona i můj dědeček ohromným příkladem pro manželské páry a rodiny. Vždyť vychovali ve velmi těžkých časech osm dětí- a dobře vychovali. I když zrovna neměli dostatek jídla, tak věřili Bohu a vždy přišlo řešení. A moje babička sama je, myslím si, příkladem pro každou ženu. Byla mladou dívkou, potom byla zasnoubená, vdaná, byla matkou, babičkou, prababičkou, byla vdovou: 67 let. A řekl bych, vlastně byla i řádovou sestrou, neboť velmi chtěla vstoupit do řádu, ale to jí nebylo dovoleno. Takže tu máme mnoho velmi rozdílných situací a možností, které mohou ženu v jejím životě potkat. A právě tím je, myslím, důležitým vzorem pro naše století.

V Rakousku můžeme Habsburskou rodinu poměrně často spatřit při obzvlášť slavnostních příležitostech. Dnes smíme pozdravit Vás v Brně. Před rokem poctil návštěvou tradiční slavnosti císaře Karla I. v Brandýse nad Labem arcivévoda Karel, hlava rodu. Domníváte se, že jsou národy střední Evropy již zralé pro Vaši starou panovnickou dynastii?

-Já bych řekl, že se vlastně nikdy skutečně nic nezměnilo, ovšem záleží na situaci. Když se tak podíváme na dnešní svět: v Bulharsku se stal král premiérem. Zde na Moravě a v Čechách nescházelo mnoho a kníže Schwarzenberg se málem stal prezidentem. Neřekl bych tedy, že je to problém rodiny, nebo jedné rodiny, je to problém spojený s časem. Čemu věřím: pokud nastane krize, obracejí se lidé často k lidem, kteří už kdysi ukázali že něco dokážou. A to snad ani nesouvisí s politickou snahou stát se králem či císařem. Řekl bych, naše rodina je tady, ne jako rezerva- ale prostě proto aby sloužila, když to bude nutné. Slovo „služba“ považuji za velmi velmi důležité. Ona to není zábava být králem, i když si lidé často myslí opak. Osobně nepovažuji za nemožné, že taková doba nastane.

V Rakousku i v Česku existují monarchistická sdružení. V České republice existuje dokonce monarchistická strana. Ve starých korunních zemích Rakouska: Lombardii, Terstu, Jižních Tyrolích nemůžeme přehlednout boj za autonomii. Benátčané se dokonce na jaře tohoto roku vyslovili v neoficiálním referendu s ohromující vypovídající hodnotou 89% hlasů pro odchod z Itálie. Rakouský deník Wirtschaftsblatt potom (23.3.) psal, že si Benátčané přejí posílení vztahů s Rakouskem. Spatřujete ve světle této nové dynamiky kontury staro-nového středoevropského soustátí?

-Je velmi zajímavé co se nyní děje. Řekl bych, jsme při poválečném konstituování Evropy udělali chybu- tím „my“ myslím teď Churchilla, Adenauera, Moneta… Tehdy se stavěla „l´Europe des nations“- Evropa národů. Ale já bych řekl, že se mněl klást větší důraz na historické regiony. Kdybychom měli Bavorsko a Prusko místo Německa, Korsiku a Alsasko, nebo Čechy, Moravu, Slovensko už od začátku, bylo by všechno mnohem lehčí. A teď vidíme, že historické regiony se chtějí vrátit tam, kde se cítí dobře. V naší monarchii, která bývá často předmětem kritiky bylo myslím i dost dobrého. Měli jsme císaře, který byl zároveň král či vévoda… hlavou státu byl tak říkajíc v každé korunní zemi jednotlivě a to vždy dle její vlastní tradice. No a potom byla společná armáda a zahraniční politika. Často nebyla dokonce ani společná měna. A co je důležité, fungovala dosti snadná správa. To je právě ono, co potřebujeme, protože sílou Evropy je především diverzita. Nepotřebujeme o co se snaží nyní Brusel a Štrasburk, totiž nacpat každého člověka do stejných bot, lhostejno jakou má velikost. Myslím, že to je opravdu zlé. Ještě zažijeme velmi zajímavé změny.

Čím je zaměstnán Habsburk l.p. 2014? Není pro Vás republikánská éra fádní? Domníváte se, že by byl Váš soukromý život v monarchii diametrálně odlišný?

-Já bych řekl, dnes pravděpodobně už vůbec ne. Pokud bychom ale můj bratranec nebo já byli vladařem, měli bychom aktivní roli ve službách státu. Celý život jsem pracoval a sice tvrdě pracoval. Bydlel jsme v různých zemích. V Kanadě, Spojených Státech, Anglii, Francii, Německu a ve Švýcarsku. Věřím že jsem dělal to, co jsem měl. Mám velkou rodinu, osm dětí. Také se mi podařilo leccos založit, mezi jiným i jednu nadaci ve francouzském Fribourgu, kde nyní bydlíme. Myslím, že nás Bůh vždy někam zavede a potom je na nás abychom jednali podle jeho vůle. Možná jednou dojde k obratu v politice. Mimochodem, nemám to slovo „politika“ příliš v lásce. Myslím, že každý politik by měl být státníkem. Můj dědeček jistě státníkem byl, podobně belgický král Baudouin, pak také Adenauer nebo de Gaulle. Dnes nikoho takového nevidím. Je tu vakuum, které se jistě jednou zaplní.

Co aktuálně dělá náš Arcidům? Jsou členové Domu Habsburského také politicky aktivní? V českých zemích tato tématika tak často nefiguruje, jako např. v Maďarsku, které zastupuje arcivévoda Jiří v Evropském parlamentu.

-Znovu říkám, politika to je specifická věc. Já sám jsem činný v hospodářství. Ale pokud se mám účastnit různých akcí, účastním se rád. Arcivévoda Jiří bydlí v Maďarsku, hovoří maďarsky a to považuji za správné a důležité. Zde na Moravě a v Čechách nejsme vlastně aktivní. Proč? Abychom mohli vytvářet něco smysluplného, tak musíme nejprve perfektně ovládat jazyk, to je absolutní minimum. Tři z mých dětí již hovoří česky: syn mluví opravdu dobře, ostatní řekněme průměrně. A já se plánuji učit, jak jen najdu trochu více času. Ale jak už jsem vysvětloval, nechci např. vstoupit do nějaké strany, to se pro náš Arcidům nehodí. Ale kdyby mělo opět dojít k něčemu jako před několika lety, kdy Česko hledalo vhodného politického kandidáta a hledalo se dokonce i v Americe, potom bych já nebo někdo další z rodiny opět klidně sloužil státu. Ovšem nějaké usilování by bylo špatné.

Co dělá nejmladší habsburská generace? Mají i naše národy charismatické prince a princezny, jako mají např. Britové?

-Tak to je podle mého otázka definice. Já si osobně o Britech nemyslím, že by byli charismatičtí. Podle mého jsou to „People“. A to my doufám nejsme (směje se). Řekl bych, že když se podívám na členy naší rodiny, kteří patří k mé generaci, tak to všichni dotáhli velmi daleko a tady bych podotkl ne kvůli svému jménu, ale díky jejich píli. Moje děti, jsem nejstarší a ženil jsem se velmi brzy: nejstarší pracuje v bankovní sféře a stačil se vypracovat dost vysoko. Nejstarší dcera pracuje pro švýcarský kanton Wallis. Další syn by měl být za rok a půl knězem. Čtvrtý skládá v těchto dnech první sliby v jednom francouzském klášteře. Další dcera je řádovou sestrou. Šesté z dětí, syn, pracuje v mé firmě, kterou jsem založil před 29 lety. Sedmý, Michael studuje historii ve Freiburgu im Breigau. A nejmladší také pomýšlí na dráhu kněze. Víte, to je myslím charismatické. Ostatně- malý vtip- už jen proto že je členem řádu hlásícího se k charismatické linii v rámci katolické církve. (směje se)

Kdy by mohli naši čtenáři nejdříve vidět členy Habsburského rodu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Jsou letos takové akce?

-O tom bohužel mnoho nevím. Samozřejmě se koná jako každý rok Audience u císaře Karla v Brandýse nad Labem. Pořadatel, pan Novák mě každoročně velmi mile zve. Rozumějte ale, pracuji 70 hodin týdně a tak si často nemůžu udělat jednoduše volno a přijet. Jednou jsem tam poslal svého syna Jana, to je ten, který nyní bude knězem. Dokonce tam tehdy měl řeč v českém jazyce. Takže snažíme se účastnit, když je něco zajímavého. Za dva roky budeme jistě v polské Čenstochové, tedy ve Slezsku, konají se tam Dny mládeže, měla by se účastnit celá skupina členů našeho rodu. Stále je mnoho akcí. I já osobně už jsem byl právě v Čenstochové abych tam předal relikvii svého dědečka. No a nyní jsem s podobným úkolem i zde v Brně, jak sám víte. Takže když je nějaká zvláštní událost, nevynecháme ji. Jelikož je nás v rodině tolik a to vlastně i pozvání, snažíme se to koordinovat a dělit je mezi sebe.

Brzy nás čeká čas dovolených. Jistě jsou místa která jsou obzvlášť silně spojena se jménem Habsburk. Kam byste pozval naše čtenáře?

- (Směje se) Tak to je dobrá otázka. Protože když se tak člověk podívá zpět do historie, jsou možnosti ohromné. Takové Rakousko např. příliš dobře neznám, to jsem měl dlouhá léta z politických důvodů zapovězené. Relativně dobře znám české země, ale to Vaši čtenáři také. Nejlépe znám Alsasko a Lotrinsko. Když má člověk rád dobré víno, příjemnou atmosféru a pokud rád navštěvuje krásné kostely a hrady, tak se mu zde jistě bude líbit. Zde v těchto dvou regionech leží počátek našeho rodu. Vždyť zde v Alsasku můžeme historii naší rodiny sledovat až do roku 680. A potom Nancy, zde se ženil můj strýc Otto- toto překrásné město opravdu doporučuji.

Vaše císařská a královská Výsosti, děkuji z celého srdce za tento rozhovor.

-(Směje se) Také mnohokrát děkuji, bylo mi potěšením s Vámi hovořit. A zdravím Vaše čtenáře.

Rozhovor vyšel v květnu 2014 v Landeszeitung (Zeitung der Deutschen in der Tschechischen Republik).

Rozhovor vedl a z německého originálu přeložil © Jan Schánělec

*

 

  Článek o blahoslaveném Karlu Rakouském - posledním českém králi

http://www.emperorcharles.org/Ceco/testimony.shtml

*

 Odkaz na monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska

www.korunaceska.cz

 

Článek o bl. Karlovi v časopise Milujte se 21/2012